Jdi na obsah Jdi na menu
 


                        Zkameněliny

 

   Jak vznikají zkameněliny

 

Zkameněliny neboli fosilie ( z lat. Fossilis- zkamenělý) jsou zbytky těl živočichů, rostlin a stop po jejich životních projevech, které se zachovaly ve vrstvách zemské kůry z minulých geologických dob. Z velkého množství organismů, které žily v minulosti na naší Zemi, se však v podobě zkamenělin zachovalo jen nepatrné množství. Z vlastního pozorování totiž  víme, že odumřelí živočichové a měkké části těl rostlin velmi rychle zmizí ze zemského povrchu. Je zřejmé, že většina těl organismů se po smrti rychle rozkládá a rozpadá. Z nesmírného počtu druhů organismů, které postupně obydlovaly naši Zemi, se zachovali jen ty, jejichž těla se dostala do příznivých podmínek, které vedly k zpomalení rozkladu a k působení fosilizačních procesů. Jejich výsledkem je zkamenění- fosilizace organismu.

Jedno z nejdůležitějších podmínek pro fosilizaci je rychlé zakrytí odumřelých těl organismů usazeninou. Sediment chrání těla uhynulých živočichů i rostlin před ničivými procesy biologickými, chemickými a fyzikálními. Sedimentace obvykle probíhá rychleji ve vodním prostředí než na souši. Je proto přirozené, že v přírodě častěji nacházíme zkameněliny vodních, zejména mořských organismů než organismů, které žily na souši.

 Druhou zdárnou podmínkou pro zdárný průběh fosilizace je vhodné zrnitostní složení krycího sedimentu. Jemný a nepropustný materiál zeslabuje rušivé působení ovzduší i vody na odumřelé organismy a většinou ani mechanicky nepoškozuje jejich těla. Proto zkamenělé živočichy a rostliny nacházíme převážně v jemnozrnných usazeninách- břidlicích, jílech, jílovcích, slínech, slínovcích, vápencích apod. Naopak jen vzácně se zkameněliny vyskytují v hrubozrnných sedimentech. Třetím důležitým faktorem je příznivé chemické složení okolního sedimentu. Dostane- li se např. schránka nějakého plže do rašeliny, poměrně rychle se rozpouští účinkem organických kyselin, které rašelina obsahuje. Je-li však vápenatá ulita plže zakryta bahnem obsahujícím uhličitan vápenatý, schránka se uchová. Ve vápencích nebo v jiných uhličitanových horninách nacházíme proto zejména zkameněliny organismů, jejichž těla byla kryta nebo vyztužena vápenatými kostrami. V pevných hořlavých sedimentech a uhelných jílovcích jsou naopak časté zkamenělé rostliny, jejichž těla odolávají účinkům organických kyselin.

Čtvrtým důležitým předpokladem fosilizace je stavba těl samotných organismů. Předpoklady k fosilizaci mají většinou ty organismy, jejichž těla jsou kryta schránkami nebo uvnitř vyztužena kostrou, dřevem apod. K nejvzácnějším fosilním nálezům proto patří zkameněliny medúz, kroužkovců a ostatních živočichů a rostlin, jejichž těla nejsou zpevněna. Výrazně je fosilizační proces ovlivňován tlakovými a teplotními poměry. Příliš mocné polohy krycích sedimentů a zvýšená teplota způsobují překrystalování pevných částí těl ústrojenců. Příliš malé krycí nánosy naopak nezabraňují rušivým vlivům ovzduší a vody. Nesmírný význam pro fosilizaci mají i minerální roztoky, které kolují v pórech sedimentů i tělech odumřelých organismů a postupně je zpevňují.

Fosilizace je proto značně složitý fyzikálně chemický proces, který vede k úplnému nebo částečnému zachování odumřelých organismů. Odumřelý organismus, který se dostal do prostředí příznivého fosilizaci, prodělává složité proměny jak uvnitř, tak i na povrchu těla. Na stupni těchto proměn závisí způsob zachování zkamenělin. U geologicky starých organismů obvykle došlo k intenzivnímu rozrušení původních látek tvořících těla organismů. Z odumřelých ústrojenců z mladších geologických období se však obvykle zachovaly ještě některé původní části těl, např. schránky, kosti, spory apod.

 Nyní se zaměříme na nejčastější způsoby zachování fosílií. Vznik fosílií si vysvětlíme na příkladě uhynulého mlže. Pozakrytí živočicha jemným pískem nebo bahnem dochází nejprve k pozvolnému rozkladu organických částí těla a vzniku jednoduchých sloučenin, především uhlovodíků. Vedle vnitřních proměn se uplatňují i změny vyvolané okolním prostředím. Vylouží se především vnější organická vrstva schránky, v níž jsou uloženy pigmenty. Scránka ztrácí původní barvu a zbělí. Vyloužení nepostihuje pouze vnější organickou vrstvu, částešně se rozpouští i základní anorganická složka schránky. Schránka se stává drsnou a pórovitou, a tím i značně křehkou. Neproniknou-li včas do takto ztenčené schránky minerální roztoky z okolních sedimentů, schránka se rozpadne a časem úplně zmizí. Jen za mimořádně příznivých podmínek se ve vzniklých pórech a často i uvnitř schránky usazují minerální látky z kolujících roztoků. Nejčastěji to bývá uhličitan vápenatý ( zejména kalcit ), z oxidů oxid křemičitý ( obecný křemen, opál, chalcedon), oxid železitý ( krevel a hnědel ), méně často některý z fosforečnanů ( fosforit ) ze sulfidů pyrit. Kromě minerálních roztoků vzniká pod tlakem nadložních sedimentů a vodního sloupce do dutiny schránky mezerou mezi lasturami nebo otvorem vzniklým prolomením schránky písek a bahno a vyplní ji zcela nebo částěčně. Na této výplni se otiskuje vnitřní povrch schránky. Zpevněním výplně vznikne kamenné jádro nebo po úplném rozpuštění původní schránky volné kamenné jádro. Dojde-li k opětovnému vyplnění prostoru po vyloužené schránce nerostnými látkami, vznikne výlitek, na kterém je zobrazen vnější tvar schránky. Někdy však sediment vyplňující schránku tvrdne jen pozvolna. Po vyloužení schránky, ke kterému dochází zejména v prostředí chudém na uhličitany ( karbonáty, např. jílovité bahno), je otisk vnějšího povrchu schránky z okolní pevnější horniny přitlačen k plastickému jádru. Vzniká tak skulpturní jádro, na kterém je zachována vnější i vnitřní skulptura schránky.

 Často však dochází k vyluhování schránky, aniž se vnitřní prostory vyplní sedimentem. V okolní hornině se otiskne vzhled povrchu těla organismu nebo jeho části. Vzniká otisk. Na rozdíl od výlitků bývají otisky stlačené a deformované tlaky působícími v zemské kůře, takže neposkytují tak věrný obraz původního trojrozměrného organického zbytku.

 Jádra, výlitky a otisky zobrazují povrchy schránek ve skutečné, tzv. pozitivní podobě, proto se souhrnně nazývají pozitivy. Vedle těchto pozitivních obrazů se v okolní hornině zachovaly i protiotisky, které se označují jako negativy.

 Mnohdy se však po organismech nezachovávají jádra ani otisky. Na vrstevních plochách jemných sedimentů můžeme však objevit různé stopy po jejich životních projevech. Zachovaly se např. šlépěje ještěrů, chodbičky po kroužkovcích, doupata apod. Souhrnně se nazývají bioglyfy nebo hieroglyfy. Určit, komu tyto stopy náleží, je činnost téměř detektivní.

 Kromě různých jader, otisků a stop však často na puklinách a vrstevních plochách nacházíme i černě nebo hnědě zbarvené nepravidelné keříčkovité útvary, které připomínají trsy mechů. Tyto pěkně zachovalé útvary však nejsou zkamenělé otisky rostlin, ale pouhé vyloučeniny minerálů z roztoků ( hydroxidy železa a manganu ), které se vysrážely v nepravidelných trhlinkách  nebo ve vrstevních spárách. Nazývají se dendrity.

 V okolí Prahy, Karlštejna a řady jiných míst nacházíme i různé shluky připomínající schránky mlžů, hlavy živočichů apod. V tomto případě nejde o fosilie, ale útvary, které vznikly vysrážením minerálních látek kolem center nerostného nebo i organického původu. Označují se jako konkrece a patří společně s dendrity k tzv. pseudofosiliím. V některých konkrecích, zejména v Praze- Voskovicích, v okolí Mýta na Rokycansku, Malých Přílep na Berounsku, však můžeme objevit i pěkné zkameněliny staroprvohorních mořských živočichů- trilobitů, ramenonožců, plžů aj. 

   

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

fosilie

(ondrej pavlis, 22. 8. 2017 19:30)

Ják muzu sundat pisek

Nuda

(Bořeslav, 13. 2. 2013 16:40)

Trošku dlouhý ne? :D

hustý

(alena, 8. 11. 2010 19:21)

debilové

ahoj

(Niky, 14. 4. 2008 13:30)

Je to tu dobrý=)

oáýřýoáé

(oáčýo, 11. 4. 2008 13:04)

jmujžkáíoztkjážklířýop